zpět (back)

S důchodcem
Potkal jsem známého.
Starého známého-věkem i dobou, po kterou se známe (znal ještě mého tátu).Už dlouhou dobu je v důchodu, kdysi jsme spolu dělávali ve stejném podniku a nějakou dobu jsme se neviděli. Pořád vypadal dobře a vůbec se mi nechtělo věřit, že "zneužívá" náš důchodový systém už tak dlouho :-)
Dali jsme se do řeči, ale bylo to "o ničem". Počasí, politika a podobně. Ožil teprve, když se dozvěděl, že jsem odešel z podniku. Nejdříve nevěřícně kroutil hlavou, pak mi vynadal, že takový plat už nikde nedostanu a nakonec mě pochválil a měl radost jako malé děcko, že ještě existují lidé, kterým nejde jen o peníze (nechal jsem ho v tom :-) , o peníze mi jde úplně stejně jako ostatním, ale asi jsem lenivější). Pozval mě na jedno pivo (to víš, malý důchod, všechno drahé...) a začalo to. Vyptával se na různé lidi, které znal, a já jen kroutil hlavou: "Skončil...Už nedělá...Výpověď...Důchod...". Měl jsem z toho celkem srandu, on ne. Zvážněl jsem, najednou jsem pochopil, že to byl jeho svět. Lidé, které znal, fabrika, ve které celý život dělal...Teď přede mnou seděl stařec. Z chlapa, který ještě před chvilkou vypadal, že by klidně ještě několik let mohl pracovat, byl najednou opravdový důchodce. Říká mi: "Víš, někdy potkávám bývalé spolupracovníky, kteří už jsou taky v důchodu. Prý si chodí do fabriky pro obědy ve skupině pod dohledem ochranky a ani je nenechají sednout v jídelně, obědy si musí odnést v ešusech domů...Proboha, proč? Vždyť tam celý život pracovali! Mají snad strach, že by jim mohli něco ukrást?". Chtěl jsem mu říct, že to tak není, že je to pro jejich bezpečnost, aby se jim ve fabrice nic nestalo, ale mlčel jsem. Věděl jsem, co by mi na to asi řekl: "Co by se jim tak v té jídelně mohlo stát?"...

Upíjeli jsme pivo a mezi řečí jsem se zmínil, že o "jeho" fabrice vyjde kniha. "Kniha?", zvednul hlavu. "Kdo ji napsal?". Odpověděl jsem mu. Ticho. Mlčel, já taky. Dopíjeli jsme pivo, on zaplatil, podíval se na mě a řekl: "To není o 'mém' podniku, o 'mém' podniku může napsat knihu někdo, kdo v něm dělal a znal ho. A ten 'můj' podnik už neexistuje.". Zvedli jsme se a vyšli ven. Podal mi ruku na rozloučenou a pevně stisknul: "Tak ať se ti daří." ... Pomalým, ale stále ještě jistým krokem přešel náměstí, na chvíli se zastavil u vývěsky pohřební služby, aby se podíval, kdo už není mezi námi, a pokračoval uličkou směrem k tržišti.
Měl pravdu, "jeho" podnik už neexistuje.
 
 
That's All, Folks!!! (TAF)