Chce se mi brečet...

Kancelář výrobního ředitele. Výrobní ředitel za svým stolem, personální ředitel rozvalen v koženém křesle.
"Tak jak to dneska vidíš?" ptá se personální.
"Dnes to bude náročné, ale Maruška z tvého oddělení už to připravila, viď Maruško? Ty jsi tady ještě krátce, tak se jen dívej, jak to s Maruškou skoulíme. Dneska mě ale tak bolí hlava, Marie... Přines mi prosím Ibalgin. "
"Jistě šéfe...", podává výrobnímu Ibalgin.
"Už nejsem tvůj šéf, ale lichotí mi to.. Tak kohopak tam máme, Marie?"
"No jako první je na řadě ten pán...no ten, co jsi mi včera říkal, že jeho nadřízený vůbec nemá představu, co dělá..."
"Jo ten!!! Tak mi ho sem zavolej."
,...
"Pojďte dál, posaďte se, tady pan výrobní a pan personální ředitel by s vámi chtěli mluvit." zve Marie zaměstnance.
"Tak co, jak se daří ? Pořád v práci, co?" zapřádá výrobní žoviálně rozhovor.
"No, pořád, to víš, přesčasy, plnění plánu a tak. " Odpovídá nejistě zaměstnanec těkajíc při tom očima z jednoho ředitele na druhého.
"No podívej se, my jsme si tě sem pozvali, protože víme, že jsi velmi dobrý zaměstnanec..." výrobní se na chvíli odmlčel.
"Opravdu dobrý a skvělý odborník, ale pochop..., pochop naši situaci. Tady personální ti to může potvrdit...", personální zvedne oči od notebooku na svém klíně, usmívá se a kýve hlavou, "...může ti potvrdit, že situace je kritická. Máme málo peněz na odmě...ehmmm na platy. Takže musíme propouštět a tebe tvůj šéf označil jako nadbytečného."
"To jako že mám padáka?"
"Ano, řekl jsi to celkem správně, dostaneš odstupné, jsi ještě celkem mladý a schopný, jistě se někde uchytíš..."
Personálnímu zvoní mobilní telefon : "Prosím ...Jo, už jdu."
"No nic chlapi, já musím letět na oběd, tak to tady nějak dořešte. Odstupné samozřejmě bude. Tak já letím.", zavřel za sebou personální dveře.
"Jo, odstupné samozřejmě dostaneš, ale počítáme s tím, že ještě aspoň měsíc budeš předávat své zkušenosti...", pokračoval výrobní.
"A to mi jako říkáš jen tak? Po těch letech, které jsem pro fabriku oddělal? Po tom, co jsi za mnou minulý měsíc pořád chodil, abych zůstal na přesčas, že to fabrika potřebuje! Teda, to bych do tebe neřekl, že jsi takový hajzl!!!" Nepočítej s tím, že někomu něco řeknu!"
"Jo? Tak my s tebou po dobrém a ty takhle? Nic nedostaneš! A nadpracuješ si chybějící hodiny!"
"Mně nic nechybí..."
"Ále chybí, už patnáct minut se tady s tebou vybavuji...A ven! Odchod! Marie, Ibalgin!"
Zaměstnanec naštvaně odchází...
"Marie, kdo je další ??? To je zase dneska den...a do toho ta má migréna!"
"Teď by měl přijít ten starší pán...Nechceš třeba alnagon?"
"Ne, díky, Maruško, zavolej ho..."
Marie odchází a za minutku se vrací s dalším zaměstnancem.
"Podívejte se kolego", výrobní se rozvalí na své židli, "Situace je zlá, nebudu chodit kolem horké kaše...Nejsou peníze, propouštíme, byl jste vybrán, dostanete odstupné...Kolik vám chybí do důchodu?"
Zaskočený zaměstnanec jen zírá a pak ze sebe vysouká : "Rok a půl...."
"No tak to je skvělé, dostanete šestinásobek své mzdy, to vám vydrží tak na půl roku a protože už máte přes padesát, můžete být celý rok na podpoře! Vy se máte, já vám tak závidím! Umím si představit, jak je ve vašem věku těžké fyzicky pracovat. Já třeba, když přijdu z golfu, tak se nemohu druhý den ani posadit ke stolu. A to je mi teprve přes čtyřicet a golf nehraju obvykle déle než tři hodinky! No nic, takže jsme domluveni, děkuji vám za váš pozitivní přístup...a někdy nashledanou, možná bychom vás vzali někdy na brigádu. Tak...Nashle..."
Zaměstnanec s otevřenou pusou odchází.
"Marie, to byl kádr, co? Stará škola, žádné odmlouvání...Ten pro fabriku dýchá, žádné licitování o odstupné, ten ví, že ostatní taky potřebují peníze. Jo a dnes už mi nikoho nevolej. Pořád mě bolí hlava. Těm ostatním propuštěným pošli esemesku nebo e-mail."
Marie odchází, vzápětí se však vrací : "Šéfe, je tady ten starší pán, co teď odešel, ...s předsedou odborů..."
Výrobní zrudnul : "Marie, Ibalgin a nech nás o samotě!".
Po deseti minutách jednání za zavřenými dveřmi odchází předseda se zaměstnancem, dveře nechávají pootevřené.
"Marie! Marie, jsi tady ještě? Ibalgin!", volá výrobní.
Marie přikvačí s dalším Ibalginem: "Měl bys jít k doktorovi...Jsi celý bledý."
"Marie, Maruško...Ten hajzl si byl stěžovat na odborech, že prý ho chci okrást na odstupném! Já!!! Já, který bych pro ty lidi dýchal a takový ...."důchodce" mě obviní a ještě si stěžuje! Copak za to mohu??? Mohu snad za to, že nejsou peníze??? Musím propouštět, je to jak v přírodě-buď žereš nebo jsi sežrán! A já nechci být sežrán, potřebuji peníze! A nedostanu odměnu, pokud neušetříme na mzdách... To je situace!!! Marie, já už dál nemohu... Lidé jsou tak zlí a nechápaví...Chce se mi brečet..."
"Já vím, já tě chápu...Tak už běž dnes domů, já to s nimi vyřídím sama..."
"Nemohu domů, dnes mám ještě soukromou lekci angličtiny a golf. Marie, ty jsi na mě tak hodná, zajdi si do pokladny, napsal jsem ti odměnu, bude ti stačit 20tisíc??? Víc nemohu dát, nejsou peníze....Už jdi Maruško, já si tady ještě něco dodělám a pojedu na golf. Snad se trochu uklidním...".
Marie odchází, výrobní vytahuje z brašny golfovou hůl, aby si ještě zkusil pár švihů.
"To je dnes den...A s takovými tady děláme! Nechápou, že fabrika krvácí. Chce se mi brečet..."